Re-connection. The power of solo-traveling.

DSC_6600xxSmall steps forward.

First Fernweh pics photo exhibition Re-connection is still ON until the end of October in Impact Hub Brno – come and enjoy it 🙂 Continue reading

Advertisements

Magical place in Bolivia you won’t find in your guide

It has been exactly 365 days since I stayed in a pretty magical place on the Earth. More precisely, in Cha’llapampa, located in the less touristy, northern part of Isla del Sol in Bolivia. Place you would never find (hopefully) in your guide, when doing big loop or small loop through South America… And you definitely wanna stay there! And simply BE… Today seems like a good day to share this tip 🙂

That place! Casa de Alfonso. Lo de Don Alfonso. Refugio de Wiracocha. Whichever form you choose and ask locals, they will guide you there.

SAM_0097x

Touristy unspoiled place with own rhythm. Place almost on the ridge of mountains, with scenic views to the Lake Titicaca and breathtaking Bolivian Andes. For lovely 20 BOB per night (less than 3€) for your private cozy room/house!

Heaven on Earth if you like simple life. If you want unforgettable local experience. Cultural and social exchange. Or if you want to disconnect from online reality (as there’s no wifi in the whole northern part). To have time for yourself. Or a break from your vacations?

If you want to watch the sunset above Inca ruins. Or better sunrise above mountains 6000m high? To smell fresh, thin air (as there are no cars on the island) and listen to the silence. To watch 1 million stars above you.

Or just chill, be, get inspired, hang out and share your time with other cool people, such as other alternative travelers and nomads, overstaying artists or owner family Choque Ticona (all born in Isla del Sol) … Maybe to learn something new? Experience is awaiting there to be created. Have a look.

SAM_0099x SAM_0056x SAM_0098x

I stayed in Casa de Alfonso 3 days and I loved it! Those days are definitely one of the highlights of my Southern America travel. I can imagine that If I hadn’t had to catch my plane plane from La Paz to Buenos Aires, and a day later back to Europe, I would have stayed there much longer. In this place things made perfect sense. Why you can experience essence of the place only if you stay with locals. Why less means more. Why it is important to stop for a while and enjoy the energy and uniqueness of the place.

Discovering Bolivia? Don’t miss Casa de Alfonso. Give yourself time to stop there for a while. And see what it will bring!

Explore. Dream. Discover.

Na sever! Je libo tour? : )

Po 2 a kus intenzivnich tydnu se mi potvrdilo par veci. Mista jsou predevsim o lidech a neni cestovani jako cestovani…

Zkousela jsem psat o paradnim Valparaisu a znovuestkani s Jamesem, o nasem povedenem Couchsurfingu u Rafy, ktery svym Patagonskym cestovanim a praci v Torres del Paine nasadil brouka do hlavy, o zdolani vrcholku La Campany s vyhledem na Aconcaguu (mela by byt nejvyssi horou v Lat.Am?), o tom, jak jsme ukrutnacky zavisli na Internetu a oldschool setkani ‘proste bud tehdy a tehdy tam a tam’ uz dost drhnou, o naprosto nejvic oddychu v Pisco Elqui a o tom, jak bylo tezke se loucit, protoze byt spolecne 3 tydny na ceste je sakra hodne a bylo to dost dobry a hrozne vesely a pohodovy… Ale protoze uz jsem od te doby 10 dni v Bolivii, coz je setsakra zmena, proste uz mi to ted nejde dat dokupy, proto casove poposkocim:-)

Z Valle Elqui jsem se presunula skoro na samy sever Chile, do San Pedro de Atacama. Vsemi ve velkem opevovane turisticke misto No.1. Vesnicka je to velmi utulna, presto na kazdem rohu turista a tour agentura. Chcete videt gejzir? Solne jezero? Plamenaky? Udoli mesice si smrti? Je libo sandboard? Kolo? Paraglide? Ci jen posadit zadek do auta a nechat se povozit a ofotit si ty mista? To vse a mnohe vic vam cpou pod nos na kazdem kroku:-) Husty! Po te, co jsem se pohybovala po turistickych mistech v offsezone, todle bylo pomerne intenzivni, asi jsem nebyla moc ready na tento styl. A klasicky – nemela jsem nic nastudovano, jen doporuceno, at tam hlavne netravim moc casu a neplatim krvavy peniz, protoze az na solne nadnasejici jezero Laguna Cejar, vse bude v Bolivii v ramci Salar de Uyuni tour a za mnohem mensi peniz. Tak jsem si pujcila kolo a zkolovala se po Valle de la Luna (dost ohromny scenerie, takovy posoleny Grand Canyon) a na odpoledne se nechala presvdcit na tour na Lagunu Cejar, ozkouset vznaseni se ve vode. Tam mi to secvaklo poprve – fakt nemam rada tours! 😀 Posadi vas do auta s lenosnejma turistama, casto vikendakama, ale proste ne low-cost batuzkarema. Tak si tak sedite, jedete peknou krajinou…A ocekava se, ze bude sranda, ze jo?! Pristavi vas k prvni lagune, kratce pruvodce popovida o cem to je a da vam pulhodiny na vybeh a fotky. Vsichni zbesile nabehnou a zacnou cvakat fotakama, smartfounama lovit selfies, ja a laguna, ja a kamos a laguna, ja a ja…A vlastne vetsinu toho vybehovyho casu stravi vsichni koukanim do elektroniky a loveni co nejvic cool fotek, ktery pak vystavi idealne na Fibicko, aby vsichni zasli, jakou srandu a na vylete kdo mel (taky mam, vlna vas svede a neni co jineho delat ;-)) Jede se dal – po prvni ofocovacce uz se znate s par lidma, protoze vzajemny foceni je tak trosku hricka ledolamka 🙂 Druha laguna – tentokrat koupacka v ledove ledovem jezeru – jasne ze je to o zkousce pocitu byt uplne nadnasen jak v Mrtvem mori, ale vlastne taky trosku znova o tom, proste mit fotku, jak to nadnasi (akt koupani probiha v ramci sekund). To uz konverzace v buse prechazi na osobnejsi temata stylu ‘odkud jsi, co delas a kam cestujes dal’ – nechtejte byt jedinou evropankou v buse plnem latinoamerickych vikendaku 😀 Vysvetlovat dokola a dokola, ze je ok cestovat sama a tak dlouho (vtipny jak vse se da merit v kontextu ostatnich: vetsinou lidi se kteryma jsem cestovala, meli na cestu v rozmezi 5-10 mesicu, cili pro ne jsem tu byla na skok, v buse plnem rodin a vikendaku jsem byla za cestovatelku dobrodruzku :-D), ve spanelstine, bylo docela unavny a vtipny. A treti jezero: 10min na fotky a valime na zapad slunce. Jenze u Ojos (Oci – dve male jezirka s peknym odrazem hor) se setkavaji vsechny tours, cca 15 velkych aut plnych fotkychtivych turistu, coz zpusobuje docela problem hezkou fotku ulovit. Tohle vam v agenturach nereknou 😉 Mala atrakce = velky foto problem! Po zapadu slunce, cili poslednim fotogenickym momentu, kazdy pruvodce pripravi ‘afterparty’ – piscosour (alko) a nejake zobky, coz otvira prostor pro uplne nenuceny splk (po x tydnech nestaleho prisunu novych a zajimavych lidi proste obcas uz neni sil a duvodu, hrotit seznamky permanentne vsude, na velmi kratky okamzik) – to nastesti zachranil nas pruvodce, ktery se bavil tim, ze mi asi pul hodiny nabizel ruzne formy prace coby jeho osobni asistentky, vtipalek 😀 Mozna to popisuju hypersarkasticky, ale tim, ze jsem se tam ocitla spis omylem a nebyl to zlaty hreb meho vyletu, prislo mi ujety ‘delat si kamarady’ na 3hod a byt z toho totalne odvazana, fakt jsem celou tour vyhodnotila jako hon za co nejhezci fotkou! Cili fajn, ale cesovat takhle ne…

Dalsi rano jsem odjizdela na 3 denni Salar de Uyuni tour, v mych ocich jedna z vysnenych destinaci, protoze z tech fotek jdou oci kolem! Myslela jsem si, ze do Bolivie se v ramci tripu nemam sanci dostat, to je proste moc daleko na sever (kdyz jsem byla na uplnem jihu), a ejhle! S Uyuni jsem mela nejvic vysoky ocekavani, fakt z fotek a vypraveni od vsech kamaradu to byl raj. Vubec mi nedoslo, ze tour = tour, cize dozajista jakesi znaky te vtipnosti tour to v sobe mit bude. Byla jsem natesena jak mala, proste Bolivie, zeme velkych superlativu a hodne respektu zaroven. Zase nemam nastudovano lautr nic a sance, ze budu trpet vyskovym syndromem (prechod Chile-Bolivie byly 3 skromne boudy uprostred mrazivych hor, v 4500 m.n.m) ci drive ci pozdeji propadnu tezkym prujmum ci zvraceni z mistniho jidla, hranicila skoro s jistotou, coz jednoho nepotesi. Fakt jsem byla ale desne stastna, ze tohle se deje.

Protoze tour je tour, a dost casu travite s dalsimi 5 lidmi v aute, jakmile budu moct, radeji dodam fotoreportaz, protoze to byly 3 dny nabouchane nadherou a rozhodne tour nehodlam krast jeji krasu – bylo to neuveritelny! : ) Znaky tour = popovest, dat vybeh na fotky, happy grupen fotos s vlastne neznamyma lidma zprvu, a jede se dal. Jak jsem zminila na zacatku, mista jsou o lidech – doposud jsem pri cestovani narazila vesmes na super lidi a jsem za to dost vdecna! Mista a typ aktivity si vetsinou samovolne vyfiltrovaly jisty typ lidi, dost mi podobny,proto to bylo jednoduchy. Nevyhoda tour je, ze ji proste v klidu da kazdy, kdo zaplati – to uz je setsakra jiny filtr lidi, nez ten horsky ci dobrovolnicky. A tak rekneme, ze skupina 3 vostrejch Izraelskejch nejlepsich kamosek (Dana, Geffen a Lior), znudenyho Bolivijskeho ridice/pruvodce Vicenta a ‘samotare cestovatele’ Gonzala z Chile (desne vtipnej, furt se tak tituloval, pricemz vlastne mesic pracoval v San Pedru a pak rovnou vyrazil na tuhle tour, ok, sam :-D), asi uplne minula moje ocekavani, ze to bude sranda s fajn lidma. Izraelci v Latinske Americe jsou tema samo o sobe (je jich tu jak psu, po povinnych 2 az 3 letech vycviku v armade si sem jezdi odoocinout a zregenerovat se, vycistit hlavu), cili jejich natura v kombinaci s docela otesanosti, tvrdosti a vseobecne uzavrenem kruhu 3 nej-kamosek, jejich neustalym prepinanim do hebrejstiny, me vlastne docela kazdodenne pekla. Holky byly pratelsky, a chvilema se i dalo prijemne povidat, avsak jejich neochota proste automaticky mluvit anglicky ci spanelsky, to jednoznacne zabijela. Mista jsou o lidech – na uplne te same tour, akorat v jinem aute, sedeli 3 strasne pohodovi a vtipni Rakusaci, se kteryma jsme si uplne jednoduse sedli do noty a travili spolu vecer ci chvile, kdy se nase tours setkavaly – mit stesti a potkat se v jednom aute, mluvila bych o tour Salar de Uyuni v nejvyssich superlativech:-)

Lidsky faktor je vsak pro me vetsinou No.1 – proto doporuceni – cestovani sami je rozhodne skvely, dokud si clovek sam spolecnost a program vytvari – jakmile nasednete na vicedenni tour, je dobry se ujistit, ze to podnikate s nekym fajn, protoze od tam neni moc uteku a zmen 😉

O mnohem zazitkovejsi horske casti Bolivie brzy (pokud wifi dovoli-ta rychlost je omamujici:-D)!

Workaway v Puconu – a proc ta komunikace tak vazne? : )

Na cestach se deji veci. Veci prijemne a zazitkove, neocekavane, ale taky ty ledasjake nemile. Blog mi prisel jako prima zpusob, jak si zazitky a postrehy utridit logicky v hlave sama pro sebe, ale taky jak je zprostredkovat vam, kteri se zajimate, jak cesta probiha. Byl to prijemny zpusob, jak uzavrit jednu etapu, vetsinou se specifickou skupinou spolucestovatelu, a behem dlouheho autobusoveho presunu psanim ukratit cas a naladit se na nove. Prvni tydny to fungovalo skvele! Dokonce i 2. cast Patagonie, jak jsme museli jednoho clena vypravy propasovat v kufru pri vyletu na ledovec Perito Moreno, jak jsme pohodovou Summer na par dnu “vymenili” za neuveritelnou holandskou postavicku Brama, ktery byl pripad sam pro sebe, a jeli naivne zmrzat do bozskeho El Chaltenu…To vse bylo sepsano pri dlouhe ceste do Bariloche a cekalo na dokonceni patagonske ery,  ktere jsem mela v planu dopsat po treku v Barliche… Avsak jak uz nekteri vite, krasny zazitky obcas neco neco stoji – a tak mi v te one mrazive noci, kdy jsme s Jamesem a Summer sli do hor kolem Refugia Frey (prijemne vracet se na mista, tam jsem horskou cast uplne na zacatku zacala), umrzla veskera psaci elektronika. Nikdo z nas necekal, ze bude v noci odhadem k -5 stupnu, ze jezero bude mit 2cm krustu ledu po cele plose, a ze to elektro proste nerozchodi… A tak behem par dnu padl tablet, a za dalsich par dnu i telefon – proto jsem byla vzdy rada, kdyz jsem aspon nasla zpusob jak dat vedet, ze ziju : ) Tuhle cast uz behem cesty urcite nedopisu, i kdyz je jedna z plnohodnotnejsich, vse vsak poctive zapisuju do cestovatelskyho deniku papiroveho (diky holky za paradni darek, slouzi vice nez excelentne), a mozna se k tomu v lete dostanu:-) Proto jen par fotek na dokresleni… Protoze po dvou tydnech neustaleho slapani po horach a presunu a presunu a zmen jsem citila, ze potrebuji chvili zustat na jednom miste, prestat byt turistou a na chvilku opravdu nekomu pomoct pres Workaway, oddelila jsem se od Summer s Jamesem, kteri vyrazeli holdovat vinne turistice v Mendoze, a vyrazila nazpet do Chile, do Puconu, pomoct s ekostavbou jedne bristke rodine.

Jeden by si rekl, ze kousek elektroniky nic neni – a svata pravda, neni. Stoji to penize, ale ve vysledku to neni az takova traga. Vubec jsem netusila, jak mi to ovlivni naladu. Dokud clovek ma moznost spojit se s domovem, kamarady a plynule domlouvat setkani s lidmi, ktere na ceste potkal a miri stejnym smerem, skoro mu nedojde, ze je na opacnym konci sveta. Uziva si vseho, co mu dny a situace nabizi, a rozhodne se neciti sam. V momente, kdy prestal fungovat posledni kousek internetuschopneho pristroje, nebudu lhat, nebylo mi hej! Cestuju sama, nemam zadnou papirovou mapu, ani pruvodce (vse jednoduse schovane v tabletu)…Tech pripadu, kdy jsem vecer byla na uplne jinem miste, nez jsem rano planovala – nescetne… Cili vedle potreby komunikovat to najednou byl i pocit, ze jsem docela v piheli, nastane li libovolne neocekavana situace (na dennim poradku) a neschopna zadnych flexibilnich planu. Napady, jak to poresim chodily ve vlnach: Necham neco opravit – v male vesnici nahradni dily moji znacky nemaji. Koupim levny bazar smartphone a je to! Neproslo – v Puconu byl presne jeden obchod, s presne 3 telefony na vyber a z cehoz jediny cenove ok neakceptoval moji sim. Vlastne zadny z nich – v Chile nepresvedcite zadny mistni pristroj, aby akceptoval zahranicni sim, docela dobry, ze? 😀 Protoze pokud necestujete s kapsama plnyma dolaru, pesos ci jinych papiru a kovacu, tak trosku spolehate na na onlinebanking. Budu jak dement psat na polozmrzlem tabletu, kdy odstavec zabere asi  tak 3 hodiny? A jo…

S touhle zkomplikovanou a rozladenou naladou jsem zacala dobrovolnicit v Puconu. S laskou jsem vzpominala na vsechny obrazky s pozitivnima afirmacema, na kterych si se segrou ve velkym frcime, a snazila si dobrou bezstarostnou naladu nakopnout nazpet. I kdyz jsem vedela, ze si za svoji tehdy aktualni naladu muzu jen a jen sama, par dnu jsem si tou nemoznou komunikaci s okolim nechala zkazit a proste byla dost trudomyslna a casto i lehce asocialni. Nastesti netrvalo vecne…:-)

SAM_9167 SAM_9172 SAM_9174 SAM_9175

Eco building v Puconu, veliky dobrovolnicky projekt britske rodinky: Lucy a Jaga s 3 detma zakladkoskolniho veku, wow. Lucy s Jagem jsou velci alternativci, pohodari s otevrenym srdcem. Spakovat rodinu, vydat se na x mesicni tour po latinske americe a ve vysledku koupit kus pudy za Puconem s planem postavit eko dum s vyhledem na 2 vulkany, to chce kuraz. Udelat ze sve stavby Workaway projekt, pronajmout si hostel, nastehovat se do nej a souzit v nem i s neustale proudicimi, prijizdejicimi a odjizdejicimi dobrovolniky, tomu rikam WOW! V prumeru s nimi zilo v hostelu 10 – 15 dobrovolniku, kteri zustavali dobrovolnicit od 1 tydne az treba po 2 mesice. Bylo jednoduche se pro vec nadchnout a zustat dyl – stavba byla seriozni drina jako kazda jina stavba, s rozdilem, ze to stavela banda kamaradu, nadsencu s chuti pomoct, protoze jejich jedina odmena byla delikatni kuchyne Lucy, sranda, vdek za pomoc ze strany hostujici rodiny a rostouci dum snu pred ocima – coz je obr motivator! Sesla se naprostro ruznoroda banda lidi, ovsem z touhy dobrovolnicit, abych poznala mistni zivot a rozmluvila se spanelsky opet seslo – nastesti oproti hostelu tato prace byla velmi naplnujici. Ze spanelskymluvicich byli mezi dobrovolniky akorat Viktor a Kalfu z Chile a Fede z Argentiny, zbytek byli rodili ci velmi dobre anglickomluvici: Amy a Shaun (Anglie) – hodne vesely parecek na svatebni ceste, naprosto luxusni suchy ironicky humor, Marco (Nemecko) – mladousek s vyspelou hlavou, co proste zustal v Patagonii na ruznych dobrovolnickych projektech, protoze nikam nespechal, Leyla (Anglie) – velka sympatanda, paradni smysl pro humor a velka schopnost empatie, za tu jsem byla hodne vdecna, Vindu a Johan (Holandsko) – vesely hippie parecek, Julie (Francie) – no, vsemi chlapci milovana, z meho pohledu velmi lacina slecna co se jeste moc nenasla a obcas dost traposila, Marco a Irene (Italie) – zajimave sourozenecke duo co LatAm proplouva s misi poznat co nejvic z kmenu Mapucche, svymi pribehy na blogu tak rozsiruji info do sveta, Matt (Wales) – ten dal zabral! Clovek se snad nejslozitejsi echt waleskou vyslovnosti na svete, asi velmi chytry a pracovity chlapec, ale tak polovinu veci jsme si nerozumeli (smutne az depresivni po tolika zahranicnich zkusenostech), Lucy a Julian (USA) – dalsi manzelsky par, chlapec silne pod taktovkou zeny, avsak silne inspirovani a namotivovani obdobny eko projekt rozjet v Minesote, a Jacki (Nemecko), ktera prijela jako nejposlednejsi a mela to se vstupem do hodne utvorene skupiny dost podobne slozity, jako ja 🙂 Tim, ze spousta lidi na projektu dobrovolnicila opravdu dlouhodobe, byli jak jedna velka rodina. Vsichni hrozne sympaticti a otevreni, ale prijde li clovek zvenku jako solokapr, trosku  to trva, dostat se do historickych vtipku  hlasek, najet na podobnou vlnu. Docela jsem se s tim prala na zacatku, i tim, ze jsem byla rozladena z poumirane elektroniky, a asi i  tim, ze tohle jsem z cestovani neznala. Krasa “hostelovych” kamaradu byla v tom, ze jednoduse clovek nasel bandu, ktera chtela podnikat to same, coz je spojovalo a kdyz si nesedeli, jednoduse sve cesty oddelili. Tady najednou skupina lidi kazdodenne zila a pracovala dohromady, a jedinym pojitkem – pomoct postavit dum. Najednou nemelo smysl spradat crazy cestovni plany…bylo treba zastavit se a v hlave se rozhodnout, ze ted proste cestovani padla, ze toto jsou “mi” lidi a misto…podarilo se 🙂

SAM_9176 SAM_9194 SAM_9178 SAM_9180SAM_9228 SAM_9219SAM_9223

Behem 12 dnu v Puconu jsme se ze sten 2m vysokych dostali az na 3.5m a zacali budovat strechu, pravej bicak solidne natekl ze zvedani kybliku se zemitym mixem a hazeni lopatou, kondicka z hikovani po Patagonii byla ta tam, protoze poradny zednik poradne ji (vykrmna vcetne kazdodennich buchtovejch pauz a vinecka a pivecka k veceri),  vyhybani se nadavani v cizim jazyce bylo taky to tam, protoze kazdej delnas proste kleje a spolecnost ho zformuje (uz jsem se zase znormlizovala na slusno, tam to bylo nejak soucasti humoru :-D), trudomyslnost nastesti taky byla ta tam – z decek se vyklubali dost symposi a stavba byla hodne sranda opirajici se o interni vtipky…Ale protoze me dostihla cestovni horecka, naznala jsem, ze stacilo a zdvihla kotvy.

SAM_9212 SAM_9211

O tom, jak probihalo znovusetkani a Couchsurfovani s Jamesem ve Valparaisu, trip do Valle Elqui za nejkrasnejsi nocni hvezdnou oblohou, a dal na sever, o tom snad pri dalsi prilezitosti, kdyz najdu nekde opusteny pocitac : )

 

Slavny W trek v Torres del Paine

Rika se, ze to nejlepsi ma prijit na konec. Vzala jsem to presne z opacne strany – 2 tydny stravene na jihu Patagonie rozhodne predcily veskera ocekavani a splnily tak nejvetsi cestovatelsky sen. Kdyby neprichazely nemilosrdne mrazy, ktere uz ani muj spacak do -7 stupnu nedaval, zustala bych mnohem dyl!

Legendarni Patagonie – misto v sezone prelidnene turisty, snad nejdrazsi cast Argentiny a Chile, 8. div sveta. Patagonie je udajne nejextremnejsi casti Latinske Ameriky – behem 5min se leto dokaze promenit v krutou zimu, vitr obcas fici tak silne, ze se na ceste udrzite diky zaklesnutim se o trekove hole, fici tak, ze zdviha vodu z jezer, trha a odvava spatne postavene stany… Jednoduse odselektuje pripravene od nepripravenych:-) Avsak je to raj pro vyletniky a milovniky divoke prirody, hor a skalisek neuveritelnych tvaru, jezer, nekonecnych ledovcu, vodopadu, pruzracnych horskych rek a (bohuzel) i zvirectva. Asi nikdy jsem nebyla v tak permanentnim uzasu a pocitu, ze me z toho oci prejdou:-) A co vic – ta spokojenost me neopoustila ani kdyz jsem v noci klepala kosu ve stanu, ci sla skoro na kost mokra a profouknuta ledovym vetrem… Jen ty zvirata! Vsudypritomne hladove mysi a potencialni koexistence s pumama, stahujicisema na zimu do udoli, davaly solidni zaklad ztrate vnitrniho balancu a pocitu, ze tohle je to prave orechove – o tom pozdeji – jen jsem chtela z uvodu klido priznat, ze vsechno nebylo perfektni a vylet v ruzove vate to taky nebyl:-)

Jak jsem psala minule – paradoxne na tak obrovske plose – clovek nikdy necestuje sam a narazi random na ty same lidi, pokud zrovna nevyrazi proti proudu:-) V busu z El Calafate do Puerto Natales v Chile, jsem sedela vedle Rahel, sympaticke, vesele Nemky. Po chvilce jsem zjistila, ze taky miri do Torres del Paine a taky chce na W trek, a navic ze uz asi tyden cestuje s poslepovanou grupou, ktera miri tamtez: s Davidem a Mary (Francie, ti jedini oficialne cestovali spolu), Lindou (Francie, velka svetobeznice, ktera ma domov snad na kazdem kontinentu) a Robertem (Australie, cernousek s nejvic perlickovym usmevem). Protoze jsem od decek z Bariloche mela cerstve info, jak to vypadalo, rozsirila jsem drobnou paniku o snehu, mysich a ‘uzaverce’ parku – to bylo jak domino! Najednou pulka autobusu spekulovala, cos tim? Elegantni teambuilding! Doporuceny hostel Erratic Rock s horskym pruvodcem a nejlepsim informatorem o W treku, hledame uz v pocetne 7 clenne skupine (lavina sharovani informaci k nam nabalila jeste Summer z Aljasky). Docela bleskurychle jsem vzdala planovany Couchsurfing, protoze grupa vyletniku, kteri chteji na ten samy trek do prazdneho parku, byla presne to, v co jsem doufala. V lete by clovek klidne hadam mohl vyrazit sam, protoze jsou denne v parku tisice turistu a spis je problem najit misto na stan, avsak v nasem terminu, kdy jsme jeli predposlednim busem a katamaranem cele sezony, kdy velky okruh O (10 denni trek kolem dokola Torres) je pro zaveje uzavreny, W trek schudny, avsak obcas se snehem a bez otevrenych horskych chat, a v celem mega parku je asi 20 lidi … Lepsi drzet se pokupe:-)

Info schuzka s lokalnim horskym vlkem mi ukazala, ze o baleni do neslunickovych podminek vim prd – ten clovek neuznaval plastenky a Goretex, a zpetne musim docenit – mel pravdu! 🙂 Vyrazela jsem s pohodlnym lehkym batohem, 1 vrstva obleceni na promoknuti na sobe, akorat 1 teple na vymenu, jidlo dost na bazi rychloenegetickych, ‘do 1 ruky’ svacinek, aby clovek vlastne nemusel dlouho zastavovat a ztracet telesnou teplotu, a uvaril az v pristresku v kempu; stan, spacak, esus, karoska, varic…Pro Torres tohle fakt vyborne fungovalo! Chvili jsem se tloukla do hlavy, ze leta balim na hory uplne, ale uplne spatne a taham zbytecnosti 😀 A jo i ne.

Tenhle trek nemel s pustyma horama, kde clovek o civilizovaneho nezavadi, nic spolecneho. Spis to bylo jak jednodenni vylety se zatezi – Torres del Paine je pripraveny na masy turistu a je uzpusobene i tem, kteri nic jako turistiku a kempovani normalne neprovozuji. Nerikam, ze to za ne nekdo odslape, ale moznost mit kazdy vecer teplou postel, sprchu a neesusove jidlo, tu do 30.4. je. Takhle mimo sezonu to bylo pekny – vsechny refugia a kempy byly liduprazdne a presto jeste posledni chvile otevrene, cili jsme vlastne akorat posledni noc varili ve venkovni kuchyni a poctive stanovali. Prvni noc jsme totalne obsadili vnitrni kuchynku v kempu Grey, ususili se u krbu v baru (kam by nas jindy bez poradne utraty nepustili), druhou noc jsem dokonce spali namackani v postelich v Guardaparque boude v kempu Italiano (jeste par dnu nazpet tam zili zpravcove parku, avsak zamceno nebylo, kemp byl nejvyhlasenejsi mysi pohromou, cili rozhodovani, zda si nechat vsechno sezrat mysima a stanovat a mrznout venku, ci nebyt uplne korektni a proste vyuzit nezamceneho pribytku, bylo docela rychly). Dalsi noc uz jsme fakt byli pripraveni na neluxus – a zase nejakym zazrakem, nechali nas uvarit uvnitr kuchyne v refugiu Cuernos, nabidli kaficka, caje a nechali nas nechat uvnitr batohy s jidlem, wow, to by v jinym terminu neslo:-) Popisuju to tady jako nejvetsi sunkarnu, vsechno vsak melo prapuvod v soucitu domacich a v okolnich hustsich podminkach – letos se extremne premnozily mysi. To, ze clovek nemuze nechat ve stanu nic vonavyho a vsechno by mel zavesit na strom, to beru. Ale takovy psycho, ze se 1. noc vratim do prazdneho stanu, kde byl akorat spacak a nafukovacka a najdu mysi hovca, proderovanou (cili nefunkcni a prazdnou) nafukovacku, poskrabanou podlazku a 1 solidni diru ve stanu, to bylo moc! Jako fakt? Zrat plasty a nicit drahej, drive funkcni material, kterej clovek pri cestovani jeste bude potrebuje? Uplne mi nabihala husi kuze z hnusu a predstavy, ze jim timpadem chutna uplne vsechno a tudiz se do stanu klidne prokousou, i kdyz v nem clovek bude spat – to nedavam! Odesla jsem spat do kuchynky a celou noc de mentalne pripravovala na to, jak vyresim situaci, kdy po me prebehne mys a jak vyresim nasledujici mrazive noci bez funkcni karimatky…hej mi vubec nebylo, proklinala jsem cely Torres del Paine a podelany mysi, a fakt si nemohla pomoct od trudomyslnosti (vsichni vite, jak to mam se zviratama vseho druhu). Moc tomu nepridaly zazitky decek, ktery zustaly venku a kazdy tu svoji mysku dve primo ve stanu mel, poniceny vsecko mozny…

Mysi stories byly univerzalnim sblizovadlem vsech v parku – tipy a triky co (ne)fungovalo se predavaly pri kazdem setkani s dalsimi vyletniky, kempy funhovaly jako mentalni podpora a pripravka na noc 😀 Strasny, ne? Nejlepsi z nich:
– Robert, ktery mel jediny silne moralni zasady a nesouhlasil se spanim uvnitr zpravcovske boudy na kempu Italiano, tu noc zustal jediny venku ve stanu – zabil 3 mysi uvnitr stanu, prokousany skoro vsechno
– jeden hloupy Frantik, ktereho jsme potkali, si ‘schoval’ vsechno jidlo do spacaku – vite, jak dopadl jeho stan, spacak a jidlo?:-)
– James (Australie), ktery si trek o den prodlouzil a nejel katamaranem (pozdeji nas dohonil, protoze byl 1 den pozadu, cili 2 dny a noci uplne sam. Doted spolu cestujeme.), prvni noc zapomnel v gatich obal s drobky od musli tycky, a lekarnicku ve stanu – myslim, ze mu zbylo jen par naplasti v celku a solidne deravy gate
– dalsi ubozak (nahodne setkani) nechal ve stanu plny camelbag s vodou – rano se probudil kompletne mokrej
– Rahel s Lindou se probudily tak, ze mezi nima ve stanu byla hrouda mysiho trusu a ta mys zbesile hledala vychod ze stanu, cili behala jak silena vsude po nich

Blaf, fuj, hnus – takhle to vygradovalo posledni tyden, dva v Torres, protoze s prichozi zimou mysi zacaly budovat pribytky. Proto ten soucit pracantu z refugii a poskytovani ukrytu aspon pro batohy a material, nikdo nikomu nepreje mit vse komplet derave a sezrane. Cili tot ta temna stranka naseho treku… Nocni traga vsak byly bohate vykompenzovany nadhernyma dnama, vtipnejma spoluvyletnikama a vsim tim krasnem a prazdnem okolo. Ve vysledku povodni sedmiclennou skupinu doplnil jeste James, ktery nas dobehl, Henry s Winstonem (vtipny mladsi Amici, co vsak pusu zavrit neumeli a pres jejich bohaty slang, no pouze zbyli angicky mluvici rodilci udrzeli krok) a Maddie (Holandsko, moc prijemna holci), cili veceru s kartama, piti Pisca s horkym Tangem (Pisco je tipicky drink v Chile, nase mixka s horkym Tangem je asi spis kemparska zalezitost :-)) a smani se nad kukturnima a jazykovejma odlisnostma a vsim moznym, jsme si uzili dost bohate. Meli jsme kliku jak blazen s pocasim, lilo 2 dny, ale na ledovdec Grey a jezerni cast to nijak nevadilo, tam, kde de zacaly otvirat hory a vyhledy na Torres, jsme meli neuveritelne krasne. Podzimni barvy v kombinaci s cerstvym snehem na vrscich tahaly fotooko kazdou chvili.

Nejvetsi zazitek byl asi posledni den, od horskeho vlka z Erratic Rock jsme meli doporuceno, at zmobilizujeme moral a vyjdeme na vychod slunce k Lago Torres. Vstat v 6 do uplne tmy a zimy, sbalit spacak, varic a snidani a hodinu na lacno, o celovce, vydupat pod Torres, chvilema dost sahalo za moji zonu komfortu – zvlast proto, ze bez snidane nefunguju, taky proto, ze jsme jednoduse v tom kamenolomu po tme ztratili cestu a skakali jak kozy po kamenech pri snaze nebyt sfouknut silnym ficakem… jak pravi instruktorske motto, zazitek nemusi byt pozitivni, hlavne ze je silny 🙂 Odmena ale cekala, bivakovat s deckama nahecmani ve spacacich, pod skalou, s vyhledem na jezero a Torres, snazit se presvedcit vodu, aby varila a aspon 1 kolektivni kafe z toho bylo, sharovat vsechno, co se da snist bez vareni, pozorovat ruzovy mraky, vychod slunka zbarvujici Torres do krvave cervene, to bylo fakt dechberouci. Genius loci:-) Krasny zazitek, tresnicka na dortu celeho W treku!

Kviz: Kdo uhodne, ktera narodnost ma zapotrebi stahovat si kalhoty a kricet na cele tiche udoli, ma u me keks 🙂